Sie sind hier: Erlebnisführer / Böhmisches Erzgebirge / Osek - Litvinov - Most / Riesenburg


Die Riesenburg bei Osek (Ossegg)

Osecký hrad Rýzmburk

Ani existence zemského hradu Oseka (Osseg), o kterém je jen zmínka ve staré listině z roku 1207, nemá vážnější oporu v historických písemných pramenech a už vůbec nebyla podpořena archeologickým průzkumem. Opakovaně se objevuje jen v úvahách historiků, kteří soudí, že zde mohl existovat již v 11. a 12. století a pravděpodobně mohl být pevností, kontrolující celou oblast. Známý badatel Bedřich Bernau soudí, že stával na západním výběžku horského hřbetu nad nynějším klášterem. Jelikož se tam žádné zbytky kamenného zdiva dosud neobjevily, mohl být vystavěn nejvýše z dřevěných palisád a asi sloužil k ochraně staré obchodní stezky; sotva však mohl být vladyckým nebo dokonce knížecím sídlem, když nedaleko odtud byl kamenný Hrabišín.

Nový mohutný hrad nad Osekem založil Slavkův syn Bohuslav I. a vybudoval jej jako reprezentativní sídlo svého rodu po roce 1230. Podle historických pramenů a zejména již hmatatelných průzkumů středověkého zdiva byl hrad dostavěn v letech 1241 až 1250. Vzhledem k své nebývalé rozloze dostal název Riesenburg (Obří hrad, počeštěně Rýzmburk). V poválečných letech byla stejnojmenná osada v podhradí přejmenována na Hrad Osek, což vede k opakovaným omylům a soudům, že byl přejmenován i vlastní hrad. V současné době je zřícenina hradu stále v majetku Státních lesů, ale město Osek dlouhodobě usiluje o její převzetí do vlastní správy, aby mohly být zahájeny nezbytné záchranné práce v hradní kapli, na podepření ohrožených hradeb a nutném zakonzervování stávajícího zdiva, především v korunách věží.

Hradištní život v Podkrušnohoří

V Podkrušnohoří v té době procházelo vrcholnou fází slovanské hradiště v Zabrušanech u Duchcova (Sobrusan), podle řady hypotéz totožné se sídlem odbojného vévody Wistracha, o němž se zmiňují Anály Fuldské. Archeologický výzkum prokázal existenci a vymezil rozsah a význam opevněného knížecího hradiště slovanského rodu Lemúzů. Jeho součástí byly i Želénky (Schellenken), kde byla v souladu se staročeským názvem obce, vyjadřujícím přítomnost rituálního pietního místa s pohřebištěm, objevena unikátní mohyla kněžny se zlatými i stříbrnými šperky, uloženými v pražském Národním muzeu. O „holubičích povahách“ Germánů ani Slovanů nemohlo být v těchto dobách ani řeči a právě strategicky významné krušnohorské hvozdy byly svědkem jejich neustálých vzájemných bojových šarvátek. V polovině 10. století, v době, kdy již v Čechách upevnili moc Přemyslovci, pozbylo zabrušanské hradiště svého významu a sídlo moci se přesunulo do Bíliny (Bilin). Nový systém hradištní soustavy včetně Zabrušan a Chlumce (Kulm) optimálněji zabezpečoval správu i obranu země včetně mnohem účinnější ochrany rozvíjejících se obchodních (zejména solných) stezek, které od časů bájného kupce z 10. století Ibrahima Ibn Jakoba postupně protkaly řadu krušnohorských údolí.

Hrabišicové v Čechách i v Sasku

Prvopočátky rodu Hrabišiců, který sehrával v naší dávné historii velmi významnou roli, budou již asi (na drobné výjimky) zřejmě navždy zahaleny neproniknutelným tajemstvím věků. Již po polovině 11. století se však nejschopnější jedinci dostali z místních vladyckých dvorců v Podkrušnohoří (zejména Hrabišína na místě dnešního Duchcova) až ke knížecímu a později královskému dvoru. V dějinách rodu Hrabišiců se stále opakují jména Kojata, Hrabiše, Slavko a Boreš. Jako první významný reprezentant tohoto rodu zazářil Všeborův syn Kojata, který se již v roce 1061 stal správcem kastelánského úřadu knížete Vratislava na Bílině. Duchcovský Hrabiše byl od roku 1103 knížecím rádcem. Jeho vnuk(?), rovněž Hrabiše, byl již kolem roku 1180 nejvyšším komorníkem stejně jako další Hrabiše, jinak bratr mimořádně schopného Slavka, který rovněž převzal tento na pohled téměř „dědičný“ úřad. Bylo to krátce po založení oseckého kláštera roku 1196. V roce 1207, kdy se i  Slavko stal županem na Bílině, založil mimo jiné i saské město Zavidow čili Saydu. Jeho syn Bohuslav, který byl po něm nejvyšším komorníkem krále Přemysla Otakara I., dal zase popud k založení hradu Rýzmburk (Riesenburg), který lépe odpovídal vzrůstajícímu společenskému postavení rodu. Až jeho syn Boreš (Veliký) se v době, kdy se stal nejvyšším maršálkem a nejvyšším komorníkem krále Václava I. (1249), začal psát „z Rýzmburka“. Jeho smrt v roce 1278 dodatečně zaznamenaly do svého nekrologia duchcovské dominikánky. Připomeňme ještě, že državy Hrabišiců tehdy sahaly přes Bílinu a Most až do Slavkova a Bečova na Karlovarsku. Podle některých úvah dal Boreš z Rýzmburka (Borso) jméno i hradu Perštejnu, který se prý stejně jako saský Purschenstein původně jmenoval Borschenstein. Také vrch Bořeň nad Bílinou, jehož podoba jistě přitahovala a vzrušovala zdejší obyvatele od nepaměti, se německy nazývá Borschen. Hned za hranicemi se Saskem najdeme zříceninu hradu Rechenberg (při čemž Rechen = hrábě) a v přilehlé oblasti saského Krušnohoří řadu obcí, založených také Hrabišici.