Nacha'zíte se zde: Turistický průvodce / České Krušnohoří


Krušné hory nebo Sudety?

Pokud nás zajímá, pod jakými názvy znali Krušné hory nejstarší obchodníci a poutníci, pak tedy již staří Keltové měli pro toto pohoří pro někoho možná překvapující název Sudety. Řecký filosof Aristoteles může posloužit názvem Arkynia a zeměpisec Ptolemaios názvem Arkynia drymos. Pro staré Římany byly Hercynským lesem čili Hercynia sylva, což prý koresponduje s názvem Sudeten – Schweinewald v čistě starogermánském podání. V češtině byl zejména v 19. století prosazován i název Rudohoří, který stejně jako oficiální Krušné hory napovídá šíři nerostného bohatství a jeho využívání k těžbě a zpracování rud. Současný německý název Erzgebirge významově souzní s oběma českými názvy, zatímco pojem Sudety se ve 20. století zejména z politických důvodů významově značně posunul.

Geologické zajímavosti solné stezky přes Krušné hory

K příběhu o staré solné stezce, která už ve středověku překonávala Krušné hory ze Saska do Čech a obráceně, je třeba si předně všimnout a vychutnávat krajinný ráz a jeho výrazné rozdíly na obou stranách hranice – od Saydy na saské straně po krušnohorský hřeben a odtud na české straně do Oseka. Pozvolné stoupání od severu a prudký pokles na jihu. Souvisí to s geologickou stavbou území a s ději, které se odehrávaly v dávné minulosti. Proto se podíváme blíže na tuto stavbu a zastavíme se u některých zajímavých míst, kde stopy minulosti dodnes objevíme. Solná stezka dostala své jméno z toho, že se tudy dopravovala sůl, která se těžila ve středním Německu, do Čech, kde se nevyskytuje. Za to se směňovalo jiné nerostné bohatství, především rudy drahých a užitkových kovů, které se podle pramenů dobývaly už ve 12. století. Bylo však prokázáno jejich získání už od Keltů před naším letopočtem a snad již v době bronzové. Za těmito poklady se stěhovali horníci a tak byly Krušné hory již v rané  době střediskem hornické činnosti.

zpět

Krajina a život v ní

Díváme-li se z nížiny severočeské pánve, třeba do Duchova, k severu či západu, vyvstává před námi souvislá hradba hor. Jsou to hory temné, dnes opět zalesněné, jejichž hřebeny se vytrácejí napravo i nalevo do oparu. Táhnou se v délce kolem 150 km od Smrčin na jihozápadě po Labské pískovce na severovýchodě a omezují tak výrazně českou kotlinu. V dávných dobách však tyto hory byly téměř neprostupné, postupně se vybudovaly cesty, aby mohl probíhat vzájemný obchod a mohly se navázat sousedské vztahy. Byly však i doby, kdy odtud přicházel nepřítel a naši předkové často s obavami vzhlíželi k těmto horám. Úplně jiný pohled se ale poskytne příchozím na hřebenu hor. Hluboko, nějakých 600-800 m níže, se rozprostírá rovina s poli, lesy a jezery, ale hlavně v novější době s množstvím měst a obcí, hojným průmyslem a rozsáhlými jamami po těžbě hnědého. A za tím vším se zvedají jako romantické kulisy desítky a desítky kup a vrcholů Českého středohoří, které se táhnou přes údolí Labe k východu. Pohled, který musí každého návštěvníka lákat k bližšímu seznámení s tímto krajem. Hory a nížiny, to jsou dva rozdílné světy. Rozdíl je dán geologickou stavbou. Povrch – lesy, úrodná pole a kopce, vše je dáno složením skalního podkladu. Důsledkem je i odchylný život obyvatel na hoře a dole tím, že se zabývají rozdílnou prací. V Krušných horách  byl život vždy krušný, drsný, s extrémními povětrnostními podmínkami, chudými poli a pastvinami. Co však v nížině neměli, byly rudy drahých a užitkových kovů, které se nacházely v horách a pro které se do hor vydávali lidé už od pravěku. Největší rozkvět nastal koncem středověku – těžily se rudy stříbra, cínu, mědi, později pak (v novověku) také uranu, wolframu, vizmutu, lithia a fluoritu. Když výnos z dolování klesal, museli se obyvatelé hor živit jinými pracemi – našli si náhradu v domácí řemeslné výrobě, pastevectví i pašeráctví. Život v nížině byl vždy spojen se zemědělskou výrobou. Díky úrodným půdám a hojnosti vody se polím dařilo a stáda bohatla. Rozvinul se průmysl a dost pozdě se objevilo hnědé uhlí, které se od 19. století stalo základnou zdejšího hospodářského rozvoje. K dispozici bylo i dost stavebních surovin i surovin pro průmysl skla a keramiky. Když rudní hornictví v Krušných horách končilo, převzalo hlavní roli uhelné hornictví a energetika.

Geologická stavba území

Jak tohle všechno souvisí s geologií našeho kraje, Krušných hor a Podkrušnohoří? Geologická stavba území, tj. zejména bývalých okresů Teplice a Most, je velmi pestrá. Oblast můžeme zhruba rozdělit do tří různých celků: Krušných hor, severočeskou (mosteckou) pánev a České středohoří. Mají zcela rozdílné složení, stáří i původ.

Nejstarší jednotkou jsou krystalické břidlice a vyvřeliny Krušných hor, které pokračují přes hranici do Saska. Patří ke starohorám, tj. době vzniku před více než 600 milióny lety. Tehdejší usazeniny byly později při variském vrásnění v prvohorách silnými horotvornými tlaky v hloubce přeměněny – metamorfovány na ruly, svory, kvarcity a další horniny. Do nich pak pronikala z hloubky žhavá magma a z něho povstala tělesa žul (granitů) a vylily se na povrch i lávy – vznikly porfyry. Pro naši část Krušných hor, kde převládají různé druhy rul, je důležitá flájská žula, cínovecká žula a teplický porfyr. Tato vyvřelá tělesa vznikala na hranici karbonu a permu v mladších prvohorách (asi před 300-270 milióny let).

Tyto usazeniny Krušných hor jsou na povrchu na jihu omezeny proti usazeninám severočeské pánve na linii krušnohorského zlomu. Je to významná tektonická linie, podle které sedimenty pánve poklesly a naopak Krušné hory se zvedaly. Severočeská pánev vznikala v třetihorách (terciánu), v období zhruba před 23 – 17 milióny lety. Bylo zde velké rozsáhlé jezero a bažiny, kam přitékaly řeky od jihu z Čech a přinášely jíly a písky, které se usazovaly spolu s rostlinnými zbytky, stromy a keři. Z těch povstaly pak postupným prouhelňováním sloje hnědého uhlí. Možnost těchto sedimentů dosahuje až kolem 400 m a mají ve svém podloží horniny Krušných hor, místy teplický porfyr nebo i starší křídové sedimenty, které vystupují na povrch jen v okolí Teplic a dále na jih v oblasti Českého středohoří, tam jako podklad třetihorních vulkanitů.  

Třetím celkem v jižní části oblasti jsou kopce Českého středohoří, které vznikaly ze sopečných hornin, převážně různých čedičů a znělců (bazaltů a fonolitů). Jsou třetihorního stáří, ale většinou starší než sedimenty severočeské pánve – vznikaly před 40 až 20 milióny lety. Láva se buď vylila na povrch a tvořila sopečné příkrovy, nebo utuhla v hloubce v podobě různých tvarů. Byly tvrdší a odolnější vůči zvětrávání, okolní sedimenty byly časem odplaveny či odneseny a vytvořily se kupy, homole, sopouchy a žíly, které tvoří nádhernou siluetu kopců na jihu.

Z Duchcova přes Osek, Rýzmburk a Dlouhou Louku k zemské hranici

Když svou cestu začneme v Duchcově, jsme uprostřed severočeské pánve. Celé okolí města bylo v minulosti předmětem těžby hnědého uhlí, které se nalézá v hloubce až několik set metrů. Dříve se dobývalo hlubinně v dolech, v současnosti už téměř výhradně povrchovými lomy, které dosahují hloubky až kolem 200 m. Těžbě uhlí padla za oběť i část města a část zámecké zahrady. Směrem k Teplicím však sloj vystupuje do výše a dostáváme se k poruchové linii, na které vyvěraly horké prameny teplických lázní z podložního porfyru. Nejblíže leží známý Obří pramen v Lahošti nedaleko duchcovského nádraží s pověstným keltským pokladem.

Vydáme se z Duchcova po silnici směrem na Osek. Po cestě potkáme poblíž silnice několik propadlin, obvykle zatopených a zalesněných, které jsou svědkem staré důlní těžby. Došlo k propadání poddolovaných míst. Čím dále k severu se pánev mírně prohlubuje, uhelná sloj se dostává do větší hloubky, až pak poblíž okraje pánve je při krušnohorském zlomu vytažena příkře do výšky. V okolí Oseka a Lomu se pak objeví ještě mladší méně mocná uhelná sloj. Projdeme Osekem a za horní železniční tratí (kolem pomníku obětem důlní katastrofy) se vydáme doleva po silnici na Loučnou. Po levé straně míjíme místo staré důlní jámy dolu Nelson, dnes mýtinu uprostřed lesa. O něco výše odbočí lesní cesta vlevo na Salesiovu výšinu, chráněnou přírodní památku. J e to „skalní město“ s bludištěm křemencových skalisek, o němž se zmíníme dále.

Když  se vrátíme na silnici a přejdeme ji o kousek níže, můžeme po lesní cestě po několika stech metrech dojít k další významné geologické lokalitě, kde je ve svahu odkryta skalní stěna, která nám odhaluje krušnohorský zlom, omezující na povrchu rulu Krušných hor vůči sedimentům pánve. O něm bude více dále.

Od této skalní stěny pokračujeme napravo mýtinou a narazíme o několik set metrů dál na další geologickou zajímavost – ústí středověké štoly, zvané Čertova díra. Zde se těžilo stříbro a se štolou je spojena řada pověstí. Opuštěných důlních děl po těžbě rud je v okolí Oseka a Rýzmburku více, nejvíce směrem k hornímu městu Hrob. O starém dolování uslyšíme dále. Odtud pokračujeme trasou osecké naučné stezky směrem na hrad Rýzmburk a ve svahu nad ní  se objeví řada rulových skal, z nichž je jedna chráněnou přírodní památkou – Vrása, s krásně odkrytou ležatou vrásou, vzniklou horotvorným tlakem při variském vrásnění. Turistickou stezkou do příkrého svahu stoupáme až do osady Dlouhá louka. Celé území je tvořeno převážně paralulou, tj. rudou vzniklou přeměnou starých sedimentů, s obsahem biotitu i muskovitu (tmavé a světlé slídy). Její skály a sutě jsou patrné zvláště v bočním údolí Vlčího dolu. Z dlouhé Louky se můžeme vydat na další cestu dvojím směrem: na západ přes Vlčí horu, Loučnou a Černý vrch k Černému rybníku blízké zemské hranice, nebo na sever k Flájské přehradě a k hranici v Českém Jiřetíně. Vyplatí se ještě odbočit k Zámečku na vrchu Bradáčov.

V prvním případě míjíme po pěších cestách rulovou Vlčí horu a dostaneme se na nejvyšší bod oblasti, na vrch Loučnou (956m). Vrchol je tvořen žulovým porfyrem, který jako mocné žilné těleso míří odtud severním směrem k flájské přehradě. Je to hnědočervená hornina s hojnými vyrostlicemi živců do velikosti 3 cm. Dál k západu vystupuje flájská žula, kterou nalezneme na černém vrchu. Ta je světlešedá až narůžovělá a středně zrnitá. Poslední úsek cesty je zase v pararulách. U černého rybníka se nalézá velké rašeliniště, s výskytem několik metrů mocné rašeliny.

V druhém případě pokračujeme po silnici k severu až k flájské přehradní nádrži. Ta vznikla v 60. letech 20. století přehrazením údolí Flájského potoka západně od Flájí, které pak zmizely pod hladinou přehrady. Území v okolí je tvořeno flájskou žulou a žulovým porfyrem. Tento porfyr je odkryt v zářezu silnic před přehradní hrází a na vrchu Puklá skála (840m) severně odtud. Flájskou žulu spatříme ve skalách na západním konci hráze a v dnes opuštěných lomech nad silnicí do Českého Jiřetína, kde se lámala jako kámen na budování hráze. Od přehrady je další cesta do Českého Jiřetína zajímavější než po silnici – po trase plavebního kanálu, kterým se v minulosti plavilo dřevo do Saska. Místy je kanál vysekán ve skále a na jeho konci blízko hranice spatříme vodopád.

 Pokud odbočíme na Zámeček (vrch 837 m vysoký) – tam bychom se dostali i z druhé strany od Černého rybníka nebo kolem přehrady – setkáme se na vrcholu za loveckým zámečkem se skalami zcela jiného složení. Je zde ojedinělý výskyt sopečné horniny - čediče černošedé barvy. Pronikl rulou a žulou a zaujímá plochu téměř 1 km2. Po představení celé trasy solné stezky z Duchova na hřeben Krušných hor  po geologické stránce si blíže všimneme nejvýznamnějších objektů.  

Salesiova výšina

Je zařazena do naučné stezky „Přírodou a dějinami Oseka“ jako 4. zastávka. Při příchodu ke skalnímu labyrintu míjíme po pravé straně lesní cesty dlouhý opuštěný jámový lom, kde se do roku 1960 dobýval křemitý pískovec až křemenec na dlažební kostky, žernovy (mlýnské kameny), kašny a další kamenické výrobky. Je to velmi tvrdý bělošedý kámen, odolávající zvětrávání. Najdeme ho dnes např. v dlažbě na nádvoří oseckého kláštera i jeho kostela. S jeho lámáním se přestalo po vyhlášení ochrany této přírodní památky.

Uprostřed skalního města se zvedá hlavní, přes 10 m vysoká skála, s vrcholem Salesiovy výšiny (422 m). Ta je pojmenována po oseckém opatovi Salesiu Krügnerovi, který byl velký přítel přírody a v roce 1843 zpřístupnil lokalitu a na vrcholu postavil gloriet (zvaný též letohrádek), odkud byl krásný výhled do okolí. Schůdky nahoru ještě existují, gloriet už ne, ani výhled pro vzrostlé stromy kolem skály.

Postoupíme-li dál, dostaneme se do labyrintu skalních bloků oddělených průchody a obklopených kamennou sutí. Křemenec tvoří silné lavice mírně nakloněné k severu, rozpukané do velkých bloků. Na vrstevných plochách horniny vidíme hojné otisky zkamenělého mlže z rodu Unio, svědectví o třetihorním stáří horniny. Křemence jsou místy velmi hrubozrnné a přecházejí až do slepenců, s valounky světlých křemenů – centimetrových rozměrů.

Zajímavý je vznik tohoto skalního města. Dojem souvislých skal vzniklých na místě původu je klamný. Navrtáme-li do jejich podloží, přijdeme na měkké nezpevněné písky a jíly. Křemence vznikly z písků, které se v podobě náplavových kuželů dostaly sem menším tokem z krušnohorských svahů a teprve zde byly později zpevněny prokřemeněním.

Krušnohorský zlom

Na naučné stezce „Přírodou a dějinami Oseka“ tvoří 5. zastávku. Je to geologicky nejvýznamnější bod celé naučné stezky i celé trasy solné stezky. Zde stojíme na rozhraní Krušných hor a severočeské pánve. Tato skalní stěna dokumentuje pohyby, které nastaly v geologické minulosti mezi zvedajícími se Krušnými horami a klesající mostecko-teplickou pánví.

Krušnohorský zlom, táhnoucí se podle úpatí Krušných hor na dlouhou vzdálenost, nemůžeme ovšem chápat jako jednu linii, ale jde o zlomové pásmo, široké několik set metrů, kde došlo ke směrným poruchám o různé výšce skoku nebo ohybu. Z nich skalní stěna nad Osekem zachycuje tuto hlavní zlomovou linii. Krušnohorská rula (zde biotitická pararula) se na této dislokační (skluzné) ploše uklání 60 – 70° k jihovýchodu pod sedimenty pánve, které vyplňuje takzvaný ohárecký příkop. Na této ploše vidíme tektonické pohyby, které rulu drtily za vzniku mylonitu.     

Zajímavé jsou výškové údaje, ověřené vrty v pánvi, svědčící o velikosti pohybů. Skalní stěna leží v nadmořské výšce 425 m. Ve vrtech nedaleko na jih odtud byla rula pod sedimenty pánve zachycena až 175 m pod hladinou moře, což je výškový rozdíl 600 m. Ovšem celková výška skoku (poklesu pánve a výstupu Krušných hor) dosahuje až 1 200m, kdy počítáme s výškou hřebene Krušných hor a odnosu hornin z něho.    

Okraj krušnohorských hornin je odkryt ještě na několika dalších místech, ale nikde tak dobře jako zde. Proto je třeba tuto lokalitu zachovat jako geologickou památku.  

Hornická díla minulosti

Celá oblast Krušných hor byla již od pravěku předmětem zájmu o získání rud kovů, které člověk potřeboval zpočátku k výrobě nástrojů a zbraní. Proto se horám říkalo i Rudohoří (německy Erzgebirge). Před naším letopočtem to byli Keltové, kteří tu dobývali cín a měď na výrobu bronzu a snad tomu bylo tak už i v době bronzové. Nešlo ovšem o hornická podzemní díla, ale spíše  o rýžování z potoků. S hlubinným dobýváním se začalo až ve středověku. Cínové rudy havíři kutali v oblasti Cínovce a Krupky východně od našeho území, na stříbrné rudy se kutalo blíže – nejvíce mezi Hrobem a Mikulovem a méně i nad Osekem. První písemnou zmínku o dolování na území oseckého kláštera máme z roku 1302. V okolí Oseka nacházíme řadu starých děl, z nichž se dobývaly stříbronosné rudy. Tyto žíly, pronikající rulemi krušnohorského krystalinika, byly jako u Hrobu převážně křemenné a polymetalické, to je obsahovaly rudní minerály více kovů – stříbra, olova, zinku a někde i cínu. Některé ze štol leží přímo na trase naučné stezky „Přírodou a dějinami Oseka“ ( č. 6, 8). Je to především známá Čertova díra, ležící jen několik set metrů východně od skály krušnohorského zlomu. Štola je zatopena a nepřístupná. S ní je spojena historie z doby třicetileté války, kdy sedlák z Loučné do této štoly házel mrtvoly švédských vojáků. Byl však udán a popraven. V další štole je zimoviště netopýrů a další možno najít i při cestě na hrad Rýzmburk.

Krušné hory – kraj rul, žul a porfyru

O těchto pro naše hory typických horninách jsme se zmínili při cestě po solné stezce. Zde uvedeme jen místa, kde poblíž této stezky můžeme tyto horniny nejlépe pozorovat.   

Ruly: V okolí hradu Rýzmburk, který sám stojí na rulovém ostrohu. Za zhlédnutí stojí zvláště chráněná přírodní památka „Vrása“ nad lesní cestou severozápadně od hradu (č. 9 naučné stezky).

Žuly: Flájskou žulu si nejlépe prohlédneme ve skále na západ od hráze flájské přehrady a při silnici ke hrázi.

Porfyry: Žulový porfyr můžeme poznat na vrcholu Puklá skála nad přehradou a také při silnici ke hrázi.

Teplický  křemenný porfyr, který leží mimo trasu směrem na východ, můžeme navštívit na Vlčím kameni východně od Mikulova. 

Osecká naučná stezka a geologické památky

O naučné stezce „Přírodou a dějinami Oseka“ jsme se zmínili už vícekrát. Je třeba doplnit, že tato stezka má 13 zastavení, z nichž 5 je věnováno geologickými objektům. K naučné stezce je vydán pěkný průvodce (v češtině i němčině) a její prohlídku je možno vřele doporučit.

Jako geologické památky jsou dosud chráněny:

1)      Salesiova výšina

2)      Vrása – chráněný přírodní výtvor

Jako další geologické památky třeba chránit:

1)      Krušnohorský zlom

Zbytky středověkých štol a dobývek v oblasti Mikulova, Hrobu a Oseka